Dlouhá, dlouhá noc - Dlouhá, dlouhá noc

Lister: Rimmere!

(ticho)

Lister: Rimmere!

Rimmer: Co? Co je? UFOuni, že jo? Já to tušil.

Lister: Ne, žádní UFOuni. Nemůžu usnout.

Rimmer: To mě jako budíš kvůli tomu? Děláš si srandu?

Lister: Jak bych mohl. Vážně nemůžu spát. Děsně chrápeš!

Rimmer: To není pravda. Já nechrápu. Nikdy jsem… chrr.

Lister: Rimmere!

Rimmer: Co je?

Lister: Právě jsi usnul. A chrápal jsi.

Rimmer: Jistě. A já jsem otec Terezín. Spi, nebo vstanu a uspím tě tak, že už se nikdy neprobudíš.

Lister: Ty, jo? Vždyť ty by jsi nedokázal skolit ani veverku. Teda, leda že by sis před ní sundal trenýrky. To by chcípla smíchy.

Rimmer: Vtipné. Spi, Listere, a neotravuj.

Lister: Vždyť jsem ti říkal, že to nejde.

Rimmer: A počítal jsi ovečky?

Lister: Zkoušel jsem to. Ale přiběhl tam vlk a sežral je. Myslím, že to byl Němčour. Měl divný knírek. Ale bílé ovce nechal na pokoji. Sežral jen černé. Ale těch byla většina.

Rimmer: Tak počítej paviání zadky. Mně to vždycky pomůže.

Lister: Copak tobě. Já tvrdím pořád, že jsi úchyl.

Rimmer: Listere! Zavři zobák a počítej třeba kozy.

Lister: (šeptem) Úchyl.

Rimmer: Nebo ptáky.

Lister: No neříkal jsem to?

***

Rimmer: Listere!

(ticho)

Rimmer: Listy!

Lister: Co je? Teď jsem usnul.

Rimmer: Víš co by mně zajímalo? Jak to dělali Eskymáci?

Lister: Cože?

Rimmer: Jak to dělali Eskymáci? Vždyť kdyby si sundali kalhoty, tak jim upadne nádobíčko. Potom už by na něj mohli akorát tak lákat mrože. „Na, zmrzlá rybička. Tady máš.“

Lister: Co to do kosmu vymýšlíš za kraviny?

Rimmer: Kdybys mě nevzbudil, tak nic nevymýšlím.

Lister: (zaúpění)

Rimmer: Nebo víš co by mně zajímalo? Jak asi chutná pes? Rodiče mi psa nikdy nekoupili. Psy jsem sice nikdy neměl rád a oni mně taky ne, ale…

Lister: To protože psi vycítí, když je někdo zbabělec, Rimmere. Tvoje zbabělost musí být cítit na sto honů daleko.

Rimmer: (nevšímaje si Listerovy poznámky) Ale strýc psa měl. Takový větší voříšek. Zdá se mi, že to byl kříženec takového toho malého kapesního psa – dogy a čivavy…

Lister: Čivavy? To je blbost. Vždyť čivava by potřebovala židličku, aby vyskočila na dogu.

Rimmer: Možná. Ale to je jedno. Strýc měl toho chlupatého parchanta moc rád. Raději než mě…

Lister: A ty se mu divíš? (smích)

Rimmer: Pff. Kupoval mu denně čokolády. To bylo pořád Pufík tohle, Pufík tamto…

Lister: A pak?

Rimmer: Pak zase Pufík tohle…

Lister: No dobře, ale co se stalo potom?

Rimmer: Sežral ho.

Lister: A to je všechno?

Rimmer: A co bys chtěl ještě slyšet? Že se s ním strýc oženil?

Lister: Třepeš kravince, Rimmere. Spi!

Rimmer: Chápeš to? Strýc toho psa zbožňoval jako svoje dítě a nakonec ho strčil na pekáč. To lepší maso snědl a to horší a kosti pohřbil. A mně nenechal ani kousek.

Lister: Já už psa jedl. Není to špatné maso. Ale kočce se to nevyrovná.

Rimmer: Vážně?

Lister: Ne! A teď zavři klapačku, nebo ti do ní nacpu moje ponožky.

(několikavteřinové ticho)

Rimmer: To bys neudělal. Nechceš si to přiznat, ale svých ponožek se štítíš. Nešáhl by jsi na ně.

Lister: Možná. Ale můžu ti zahrát ukolébavku na kytaru.

Rimmer: (zděšeně) Dobrou noc.

(po pěti minutách)

Rimmer: Listere, spíš?

Lister: Teď už ne.

Rimmer: To je dobře. Teď jsem si (smích) vzpomněl na jednu příhodu. (smích) Dorveš se smíchy. (smích)

Lister: (zaúpění)

Rimmer: Jednou, to bylo ještě na základce…

(po dvaceti minutách)

Rimmer: (šílený smích) Listere?

Lister: Hmm?

Rimmer: Ty jsi usnul!

Lister: Ne, to opravdu ne.

Rimmer: Já tady vyprávím moji vtipnou příhodu a ty si klidně usneš.

Lister: Já nespím.

Rimmer: A o čem to bylo?

Lister: O tvém úžasném činu.

Rimmer: A proč se nesměješ?

Lister: Na mě je to až příliš vtipné.

Rimmer: Ne, Listere, tys to nepochopil. Musím ti to vysvětlit.

Lister: (zaúpění)

(po třiceti minutách)

Rimmer: (šílený smích) Chápeš to, Listere?

Lister: Co? Jo. Ha ha ha.

Rimmer: (nedůvěřivý pohled) A víš co je na tom nejlepší?

Lister: Rimmere, ty jsi magor.

Rimmer: Jo, to moje máma říkala taky.

Lister: (napůl šíleně) Já chci spát!

Rimmer: To já chtěl taky, než jsi mě vzbudil.

Lister: Bože.

Rimmer: Vzpomínám si, že když jsem byl malý, matka mi říkala, že až vyrostu, něco mi poví. Doufal jsem, že to bude něco jako: „Víš, Arnie, ty nejsi náš syn. Adoptovali jsme tě.“ Ale nic takového. Když mi bylo třináct, zavolala si mě a řekla mi… Víš co mi řekla?

Lister: Ne.

Rimmer: Jak se dělají děti. Chápeš to?

Lister: Ne.

Rimmer: Byla to hrozná fůrie. Pamatuju si, jak každého pořád pomlouvala. Ale úplně každého. Něco nebylo jen trochu po jejím a už pomlouvala. Když někoho pomlouvala a ty jsi s ní nechtěl pomlouvat, pomlouvala tě, že nepomlouváš. Každý den jsem slyšel, co vykládá o našich sousedech. Pravda, byli trochu divní, ale to přece ještě není důvod, aby jí to tolik pilo krev. Pomlouvala je za to, že jsou Rusáci. Pomlouvala je, protože si umývali každý den auto. Pomlouvala je kvůli tomu, že věší prádlo podle barev. Nejvíc jí ale žralo, že soused chodí v bílých teplácích. To jí nedalo spát a pomlouvala ho tak, že musel jít k doktorovi, jak mu pískalo v uších. (A/N Podobnost s našimi sousedy je čistě náhodná.) Kdyby se jen podívala na sebe.

(pauza)

Rimmer: Listere?

Lister: Hmm?

Rimmer: Ty spíš, že?

Lister: Hmm.

Rimmer: Tak spi.

Lister: Hmm.

***

Lister: Rimmere!

(ticho)

Lister: Rimmere!

Rimmer: Co je?

Lister: Já nemůžu usnout…

||

Dlouhá, dlouhá noc